M.

Letěl jsem podivuhodně zvláštní krajinou. Viděl jsem obrovského, tlustého a zářivého brouka, který šplhal po skále směrem nahoru k bouřlivému vodopádu. A pak jsem to uviděl. Nebe padalo k zemi. Bylo to zvláštně úzkostlivé a uspokojující zároveň. Mraky se snášely zvláštním způsobem dolů a kameny levitovaly v blízkosti skal.

Ve své vzducholodi jsem proplouval touto zvláštní nepopsatelnou krajinou, kde stromy měly růžovou barvu a tráva byla tyrkysová. Uvědomil jsem si, že dýchat zde mohu, i přes prapodivné jevy. Zvířata zde měla také zajímavou barvu. Byla barevnější a dalo by se říct, že zářivější. Srny zde měly fialové flíčky na srsti, želvy plavaly krunýřem směrem dolů, ptáci létali pozpátku a mouchy byly velké jako pěst. Připadal jsem si jako v nějakém snu.

Díval jsem se na nebe, když se tu náhle začala snášet mlha hustá jako mléko. Nebylo nic vidět. Neviděl jsem ani na krok. Najednou se v mlze objevila světla, za kterými následoval obrovský tmavý stín. Byla to další loď. Ovšem tato nevypadala jako moje. Měla tvar obrovské ocelové fazole s řadou kulatých oken. Loď zastavila těsně přede mnou. Mlha začala ustupovat. Ustupovala do lodi. Vypadalo to, jako by sama fazole nasávala hustou mlhu.

Taky to tak bylo. Nejspíš tu mlhu předtím i vypustila. Asi nějaký druh maskování. Z průhledného předního okna na mě koukalo pět divně vyzáblých postav. Měli dlouhé končetiny a krky. Vypadali jako zvláštně tvarovaní šedí lidé bez vlasů a natažení na skřipec.

Měli velké kulaté oči. Koukalo na mě hned deset párů. Nebál jsem se. Bylo to zvláštní vidět bytosti, které jsem v životě neviděl a nebál se jich. Jejich pohled ve mně vyvolával pocit přátelství a sounáležitosti. Usmál jsem se na ně a zamával. Snad to nepochopí špatně a něčím mě nesestřelí.

Bytosti naproti mně zamrkaly. V jednu chvíli byly pryč a v druhé se objevily vedle mě. Zíral jsem na ně hledajíc srozumitelná slova. Žádná jsem nenašel. Můj údiv nepřestával růst, když na mě vyzáblá postava promluvila lidskou řečí.

„Zdravíme, jsme občané planety Kašpar 2658. Na naší další planetě, této, jsme pomocí senzorů zaznamenali neznámý objekt. Jsme zde, abychom zkontrolovali situaci.“ Pravila bytost tyčící se nade mnou.

„Ehm, zdravím. Já jsem Štěpán Polomek, přiletěl jsem svou vzducholodí, na které se právě všichni nacházíme a přiznám se, že nemám nejmenší tušení, jak jsem se na vaši planetu dostal.“

„My vám to hned povíme, Štěpáne. Dostal jste se do světelného portálu, který se nachází na planetě Zemi. Portál je maskovaný mraky a mlhou. Jste dosud jediný, který na tento portál narazil a dostal se skrz něj sem. Víte, jak je to možné? Zeptala se mě druhá bytost.

„Opravdu netuším. Upřímně jsem doufal, že mi to řeknete vy, ehm, milé bytosti z planety Kašpar.“

Postavy začaly skřehotat. Zpočátku mě to zaskočilo, div jsem neuskočil. Došlo mi ale, že se takhle smějí. Velice zajímavé.

„Milý muži, Štěpáne. Jsme Felungové. Pro vás lidi mimozemšťani. V galaxii Mléčné dráhy jsme nejvyspělejší bytosti, oplývající vysokou inteligencí, neuvěřitelnými technologickými vymoženostmi, které by vaše planeta nezvládla ovládat ani za dalších budoucí pět generací. Ovládáme cestování časoprostorem pomocí světelných portálů. Dokážeme z vaší vibrace, kterou vysíláte do okolí určit, jak se cítíte.“ Vysvětlila mi třetí bytost, která byla lehce nafialovělá.

„Wow. Teda, páni. To je neskutečný. To je pro mne velká pocta! Máte jména? Kde v naší galaxii se nachází vaše domovská planeta? Jak to, že tato není obydlená? Jak je možné, že umíte mluvit mým jazykem?“ Chrlil jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

Bytosti se znovu zasmály tím svým užasle divným skřehotáním. Vlastně až teď jsem si všiml, že když mluví, nepohybují se jim ústa.

Slova se chopila postava uprostřed. Tato měla tmavě šedou barvu a byla malinko nižší než zbylé bytosti. „Těší nás váš zájem, Štěpáne. Jména máme. Bohužel pro vás nevyslovitelná.“ V očích Felunga jsem zahlédl soucit a jemný smutek. „V galaxii jsme na opačné straně od vašeho Slunce. Tudíž se právě nacházíte na jedné z našich planet daleko od vaší planety. Konkrétně tato planeta je taková naše menší farma. Například z těch obřích zářících brouků je skvělé barvivo a jejich krovky, tvrdé jako beton, se hodí na stavbu přístřešků.“ Ukázal směrem k vodopádu.

Ohlédl jsem se na brouka, který stále šplhal po skále nahoru. Jeho krovky vypadaly jako takové větší deštníky. Hodně velké deštníky, pod které by se vešlo minimálně šest lidí. Tmavě šedý mimozemšťan pokračoval v zodpovídání mých otázek. „Vaším jazykem umíme, protože jsme párkrát již vaši planetu Zemi navštívili. Učíme se rychle.“ Mrkla na mě postava. „Ještě nějaké další otázky? Cítím, že toho máte hodně, na co se chcete zeptat.“

„Jak vám mohu říkat? Jak vypadá vaše planeta, když tohle je „jen“ farma?“ Moje zvědavost mi nedala.

Tentokrát mi odpověděla znovu nachově zbarvená postava. „Jak nám chcete říkat?“

Tato otázka mě překvapila. „No, to je těžké takhle narychlo vymyslet. Abych vás třeba nějak neurazil. To bych opravdu nechtěl.“

„Nejsme bytosti, které by se uráželi nad slovy. Jak jsme řekli, vnímáme spíše vibrace. Na takovou úroveň se lidé ještě nepovznesli. Takže záleží, s jakým záměrem budete vaše slova volit.“

„Aha.“ Hleděl jsem na ně s vykulenýma očima a otevřenou pusou. K tomu máme teda daleko.

„Mohl bych vám vymyslet každému jméno podle písmen v abecedě, počínaje písmenem A?“

„Ano.“ Bytostem zajiskřila očka.

„Dobrá. Vy budete Altar.“ Otočil jsem hlavu směrem k bytosti nalevo, která byla nejvyšší a měla světle šedou barvu.

„Vy budete Bustus.“ Pokračoval jsem v řade k bytosti namodralé barvy.

„Vám budu říkat Celsius.“ Nejmenší tmavě šedá postava potichu zaskřehotala.

„Pro vás mám jméno Dito.“ Bytůstka s nachovou barvou mi podala ruku, jak to my lidé děláváme při představování.

„A vy byste mohl být Elixir.“ Uklonil jsem se mechově zelenému nezemšťanovi.

„Ou, teď mě napadá. Zda jste všichni mužského pohlaví. Pardon, za tak troufalou otázku. Změnil bych jména, aby to bylo správně.“

Skřehotání se neslo celou planetou. „Nemáme pohlaví.“ Pravil Bustus. „Dalo by se říci, že jsme hermafrodité.“

„Velice zajímavé. Takže nemáte mužská a ženská jména?“

„Ne, naše jména se takto nerozlišují.“ Přidal se ke konverzaci Elixir.

„A vaše planeta? Jak vypadá?“ Má zvědavost každou informací rostla.

„Z části podobně jako ta vaše. Z části úplně jinak. Nemáme lítající auta ani talíře, jak to vyobrazujete na Zemi. Naše planeta je plná zeleně. Planeta Kašpar je více suchozemská než vodní. Všechny takzvané kontinenty jsou spojené a dala by se celá naše planeta projít pešky. Domy stavíme nad zemí. Abychom zbytečně neničili travnaté plochy, na kterých se pasou zvířata. Tudíž zvěř chodí pod našimi domy a skrývají se ve stínu před slunečním žárem či deštěm.“ Pokračoval ve vypravování Elixir.

Odtud převzal slovo Altar. „Nemáme automobily. Cestujeme převážně těmito vzducholoďmi.“ Ukázal směrem k jejich plavidlu.

„Naše vzducholoď to má tedy poměrně daleko k té vaší.“ Ušklíbl jsem se.

„To ano.“ Zaskřehotal Altar. „Pro suchozemské přemísťování používáme naše nohy nebo kobylky. U nás jsou malinko větší než u vás. Máme je místo koní. Ty u nás nejsou. Naše planeta je čtyřikrát větší jak ta vaše. A přesto nás je na ní méně než vás.“

„Jsou nás necelé tři miliardy.“ Upřesnil Celsius.

„Páni, to je docela málo na tak velkou planetu.“ Zadivil jsem se.

„Nám to přijde tak akorát. Všichni mají místa dost. Máme rozlehlé budovy, kde máme vynálezy a výzkumná centra. Lesy u nás vypadají jinak. Bydlí v nich zvěř, která nechce být rušena. Výměnou za klid nám poskytují plody a semena stromů.“ Pokračoval Altar.

„Vy mluvíte se zvířaty? To je možné.“ Vyhrklo ze mě.

„Pomocí vibrací a emocí, ano.“

„Úžasné. Dalo by se to naučit?“ Otázal jsem se zvědavě.

„Naučit? Někteří na vaší planetě již ovládají podobné dorozumívání. Jen jste zapomněli a přestali věřit. Nevnímáte. Furt se honíte za pomíjivými věcmi.“

„Víte toho o nás lidech docela dost, že? Zasmál jsem se sám pro sebe.

„Ano, upřímně řečeno je občas zábavné vás pozorovat. Troufneme si říct, že jste jediní zaostalí v naší galaxii.“

„Jediní zaostalí? Kolik živých bytostí je v naší galaxii?“ Nemohl jsem uvěřit jejich slovům.

Slova se tentokrát chopil Dito. „Bohužel ano. A to dostáváte neustálé signály. Například teď řešíte nějaký vir. Neuvěřitelné, jak se chováte k sobě i ostatním. Jste zaslepeni mocí a neustálou kontrolou. Nedokážete se povznést.“ Pravil rozhořčeně nezemšťan.

„V galaxii je neskutečně moc živých bytostí. Některé planety obývají pouze živočichové, jiné organismy a bakterie, které se plně nevyvinuli. Jiné planety bojují o život a jsou předurčeny k zániku. Na některých planetách jsou stále, jak byste nazvali, dinosauři.“

„Blázníte? Dinosauři stále existují?“ V této chvíli si připadám jako nevěřící Tomáš.

„Přesně, jak říkáte.“ Souhlasil Bustus.

„Páni. To je něco. Musíte to říct všem na naší Zemi!“ vykřikl jsem nadšením.

„Omlouváme se, to nepůjde.“ Konstatoval Celsius.

„P-proč ne?“ Smutně jsem je sledoval a čekal na jejich odpověď.

„Jak myslíte, že by to vypadalo, kdyby někdo jako my, přistál u vás na planetě? Povězte.“

V tu chvíli jsem pochopil hořkou pravdu. „Zkoumali bychom vás. Chtěli bychom vidět vše, co máte, chtěli bychom vše, co máte.“

„Nejste připraveni na takovou hojnost. Na tolik informací, tolik techniky. Na takovou míru inteligence. Nejste připraveni na náš svět. Nejste připraveni jako lidstvo planety Země.“

„Asi máte pravdu. Ale jak toho můžeme docílit?“ Zoufale jsem potřeboval odpovědi.

„To se musíte zeptat sami sebe. Každý na to přišel jinak. Máte tu nevýhodu, že jste nastaveni jinak než zbytek planet.“

„Jak jinak?“

„Na většině planet funguje nějaká symbióza a sounáležitost. U vás je to spíše… nevraživost.“

Zůstal jsem stát beze slov. Zíral jsem na pět nezemšťanů před sebou. Přemítal jsem o všech svých rozhodnutí a co za nimi stálo. Kontrola. Mít vše pod kontrolou. Být někým. Něco dokázat. Zanechat svůj odkaz na planetě Zemi. Na planetě, která je jednou z tisíců, možná milionů v naší galaxii. Na planetě, která je zanedbatelná v tomto Universu.

Jaký je tedy smysl života? Jak se můžeme povznést? Jak se dostaneme do fáze, ve které jsou Felungové. Jak naší planetě nezpůsobit zánik? Jak přestat mít nad vším kontrolu a moc? Jsme součástí nějakého vyššího plánu? Máme zde najít něco, co jsme ztratili? Co se stane, když se nezvládneme povznést? Bude se to vše opakovat nebo také zanikneme?

Myšlenky mi vířily hlavou. Skákaly jedna přes druhou. Dusili mě. Nemohl jsem je kontrolovat.

„Vraťte se zpátky na Zemi, Štěpáne.“ Pravil Altar. „Vraťte se zpátky a udělejte, co udělat musíte. Co vám říká srdce. Podělte se o tento zážitek s ostatními. Nebo si jej nechte pro sebe a snažte se žít život tak, jak nejlépe dokážete. Nezabývejte se zbytečnostmi. Sice jsme jen malinkými kousíčky naší galaxie, našeho Vesmíru. Ale bez každého z nás by celek nebyl úplný. Vše je tak, jak má být.

„Náš osud je řízen nebo jej řídíme my? Uvidíme se ještě někdy, milí nezemšťané?“ Opáčil jsem se smutkem v srdci.

„Záleží, čemu věříte, milý člověče. Pokud nás budete chtít znovu potkat, vydejte se svou vzducholodí na nebe. Proplujte světelným portálem, který je maskován mlhou. Připlujte na tuto planetu. Tak jako jste to udělal teď.“

„Co když ten portál nenajdu?“

„Jak jste jej našel teď? Odpověděl mi otázkou Bustus.

„Já, chtěl jsem vidět něco nečekaného a krásného.“ Začervenal jsem se.

Elixir přistoupil blíž. Spíše připlul. Doteď jsem je neviděl se pohybovat. Byl to velice nenápadný a elegantní pohyb. Možná bych to mohl přirovnat k pomalejšímu hadímu plazení.

Zvedl ruku a položil ji na mou hruď. Nad srdce. „Přejte si zahlédnout něco neobvyklého a krásného. Přejte si vidět tuto planetu.“

Zadíval jsem se hluboko do očí té krásně zvláštní vysoké bytosti.

„Budete-li tomu věřit, portál se ukáže.“

S těmito slovy se vrátil zpět do řady. Altar, Bustus, Celsius, Dito a Elixir. Všichni se mi společně uklonili a zmizeli. Otočil jsem se k jejich lodi. A zahlédl je, jak se na mě dívají z lodní kajuty. Za zády mi zářilo silné a čisté světlo. Portál.

S pocitem vděčnosti a úsměvem na tváři jsem Felungům zamával a zmizel v portálu. Ocitl jsem se nad azurovým mořem. Kolem létali racci. Cítil jsem slanou vodu. Mořský vzduch. Země. Jsem zpátky doma.

Bude mi trvat, než tento nepopsatelný zážitek strávím. Doufám, že při mé příští cestě, budu moct s hrdostí nezemšťanům říct, jak jsme jako lidstvo pokročili. Pro začátek se vynasnažím žít, tak, jak nejlépe umím.