Běžím hustým lesem. Skrz koruny stromů proniká lehký sluneční svit. Běžím bosa. Má chodidla se dotýkají neskutečně měkkého mechu, je to jako chodit po tom nejchundelatějším koberci. Běžím lesem a vnímám vůni borovic. Zpoza stromů mě sledují různá zvířata. Běžím lesem a cítím se šťastná.
Neotáčím se. Nebojím se. Před sebou vidím ten nejmohutnější strom, jaký jsem ve svém životě kdy viděla. Sluneční paprsky dopadají na korunu stromu. Vypadá to úchvatně. Zadržuji dech. Nechci o tak krásný moment přijít. Zpomalím. Po měkkém mechu pomaličku dojdu ke stromu. Nejsem zde sama. Cítím, že mě něco, nebo spíše někdo, sleduje. Nebojím se. Usměji se na obrovský strom. S radostí ho pozdravím a ukloním se. Zvířata začínají vycházet ze svých úkrytů. Přicházejí blíže a blíže. Nebojí se mě. Na větve stromu se snesla třpytivá světélka. Vypadají jako světlušky. Směji se na ně. Je to kouzelné. Nechci odtud pryč. Cítím se zde šťastná.
Jedno ze světélek mi přilétne ke tváři. Po důkladném zaostření zjišťuji, že to ani zdaleka není světluška. Viděli jste pohádku s názvem Zvonilka? Tak přesně tohle malé světélko je také maličká víla. Třepetá světle fialovými křidélky a vesele se na mě usmívá. Na hlavičce má maličký květinový věneček ze sedmikrásek a šatičky vypadají jako lipové listí s kousky kůry. Je to neuvěřitelné. Kde to jsem?
Vzhlédnu nahoru do koruny stromu na ostatní maličká světélka. Teď už je vidím! Vidím je všechny! Všechny maličkaté víly a skřítečky. Tečou mi slzy. Slzy radosti. Otírám si je z tváře hřbetem ruky a mávám na ostatní přítomné bytůstky. Víla přede mnou promluví.
„Čekali jsme na tebe! Karlička, jméno mé!“ Zvesela se víla zachihotala.
Koukám na ni s udiveným výrazem ve tváři. „Čekali jste na mě?“
„Ano! Na tebe, Hedvičko!“
„Ty znáš moje jméno? Jak?“
„Samozřejmě! My všichni víme, kdo jsi. Konečně jsme se tě dočkali! Pojď, ukáži ti náš Lípáček!“
„Lípáček?“
„Tak říkáme našemu nejstaršímu, má tu přezdívku velice rád!
„Komu nejstaršímu?“
Karlička se směje a malinkým prstíčkem ukazuje na obrovskou lípu přede mnou. „No přeci tomuto stromu!“
Neprotestuji a pomalinku následuji létající třpytivou bytůstku. Začínají se kolem mě sletovat i další zvědavé víly. Některé mi nadzvedávají pramínky vlasů, jiné se mě pokoušejí dotknout. Jsou zde i odvážlivci, kteří si mi sedli na rameno či hlavu. Obcházíme strom. Opravdu je neuvěřitelně obrovský!
Bezhlavě ze mě vylétla otázka. „Kdo jste?“
„Létající myšky!“ Odpoví se smíchem skřítek na mém rameni.
„Ty jeden! Neškádli ji!“ Okřikuje ho víla sedící na jedné z větviček stromu.
„Nevšímej si jich.“ Odvětí víla, které se z ničeho nic objevila vedle mého levého ucha. „Jsme lesní víly, skřítci, nymfy, stvoření. Můžeš nás pojmenovat, jakkoliv ti přijde vhodné. Převážně obýváme tento strom, ale najdeš nás všude.“
„Hm… jak dlouho tu žijete?“
„Dlouho.“ Se lehkým úsměvem odpoví.
Dívám se na ní a přemýšlím, zda je vhodné klást otázky, které mě napadají. Mezitím jsme se dostali na druhou stranu stromu.
„Tak, teď můžeš jít dovnitř.“ Zapiští Karlička.
„Dovnitř?“ S údivem na ni civím.
„Ano, pokud vidíš dveře, můžeš vstoupit.“ Přidává se do hovoru víla na mé levé straně.
„Dveře?“ Nechápu. Stromy mají dveře?
„Ty hloupoučká! Pořádně se podívej!“ Křičí na mě skřítek z koruny stromu.
A tak poslechnu. Dívám se na strom. Nic nevidím. Myslím, že uběhly už minuty. Oči si mohu vykoukat a stále nic.
„Já je prostě nevidím!“
„Zkus tomu uvěřit. Zkus na malou chvíli uvěřit, že i stromy mohou mít dveře. A dokonce mohou vypadat jakkoliv!“ Zkouší mě jemně pobídnout Karlička.
Zavřu oči. Zhluboka se nadechnu. „Fajn. Proč by stromy neměly mít dveře, že?“ Znovu otevřu oči a dívám se na kmen stromu. Jak by mohly vypadat takové dveře? Určitě dřevěně. Možná se po nich bude plazit nějaký plevel? Budou mít mechovou kliku! Budou menší než naše dveře a budu se muset skrčit. Začala jsem se usmívat při představě takových dveří.
Stojím někde uprostřed hlubokého lesa. Z koruny stromu na mě hledí třpytivé víly. Stojím tady a hledám dveře. Stojím a pomalu začínám zoufat, že je ani na druhý pokus neuvidím.
Už už to chci vzdát. Když najednou, se mi před zraky objeví zarostlá dvířka velikostně pod prsa s mechovou klikou.
„Já je vidím! Vidím je! Vážně tam jsou!“ Radostně volám na víly.
Karlička se začne radostí výskat. Některé víly se smějí, jiné tleskají.
Jste zvědaví, co je za dveřmi?
2 Komentáře
Jé, to je milé čtení. Já jsem psala podobný text o tom, jak stojím sama v lese. Ale bylo to opravdu kratší. Mám tyto texty velice ráda ♥ Takový útěk od reality.
Moc děkuji! Přesně, jak píšeš <3