Přijde mi, že se točím stále dokola. Vstanu, jsem, jdu spát. Neužívám si ty dny nijak. Jsem bez energie, bez nálady, smutná, zaseknutá…většinu času. Možná ticho před bouří? Kdo ví.
Jsem smutná ze stálého omezování. Nemůžu do práce, nevidím se s přáteli, s některými jsem se neviděla i více jak půl roku, nemůžu do své oblíbené kavárny. Zvláštní doba, ta dnešní.
Koukám ven z okna. Zrovna sněží. Miluju sníh. Tak dlouho jsem na něj čekala.
Možná je ten pravý čas se zklidnit, nic nedělat a jen být. Je zajímavé pozorovat to ticho venku. Padající sníh a spící Zemi. Trochu se mi i ulevuje, když píšu tyhle řádky.
Dny utíkají pomalu. Jsou jednotvárné, monotónní.
Není to tak, že by dny byly depresivní. To ne. Jen jsou pomalé a utahané. Nic se mi nechce. Přijdu si jak ptáček v kleci. Nemůžu roztáhnout křídla, natož vzlétnout.
Peče se mi banana bread. Moje dnešní radost. Těším se. Těším se na spoustu věcí, které přijdou, až tohle všechno pomine. Vím, že musím(e) vytrvat. Nic jiného nezbývá. Bude zas líp, určitě.
Občas se mi chce i brečet. Jen tak. Moje směs emocí se chce dostat na povrch. Občas jim tomu bráním, občas je na chvilku pustím ven. Přijdu si bezbranná, v té dnešní době.
Možná jsem si tak dlouho přála klid, že mi ho nakonec Vesmír nadělil. Jestli tomu tak opravdu je, musím si začít přát věci konkrétněji a jinak.
Víc toho napsat asi ani nejde. Byl by to větší chaos, než je doposud. Jen jsem ti chtěla říct, že v tom nejsi sám/sama, pokud se taky tak cítíš. Asi to tak má být. Ty nejlepší věci teprve přijdou.
Když se ti nic nechce, nic nedělej. Zkoukni ten svůj oblíbenej seriál ještě jednou. Nebo zkus jít něco dělat, po malých krůčcích. Do ničeho se nenuť.
Tak se drž,
posílám pozitivní energii, M.
